jakub tomáš: 2014

PARAVENT, Mo.ë Vienna, Vienna, 2014, (Installation view).

Jakub Tomáš

Paradox lháře

Soubor maleb z posledního roku zastřešil Jakub Tomáš názvem odkazujícím ke známému filozofickému výroku o kréťanech. Rozplétání tohoto tvrzení skýtá možnost volného pádu do studny logiky a v této souvislosti nám připomíná, že malířství samo o sobě logické není a zůstane navždy ze své podstaty pouhou zřetězenou iluzí a že je relevantní skrze malbu s divákem rozehrát vzrušující hru. S tímto doporučením tedy divák hledí na Jakubovo obrazy, které může označit buď jako mechanické reprodukce fotografických předloh, ale stejně tak je může číst jako volnou expresivní koláž. S podobnou nerozhodností může uvažovat o rozdílu mezi abstrakcí, figurálním zobrazením, portrétem nebo zátiším. Jakýmsi uvolněním pro pozorovatele zůstává možnost označit tuto směsici žánrů jako přeludy nebo sny, kde je vše zveličené, těkající a skákavé.

Všechny obrazy malované doslovně realistickým a zároveň smyslově stimulujícím způsobem zde prostupuje motiv papírového modelu nebo vratké konstruktivní plastiky. Model se stává jediným ústředním motivem a jediným vodítkem k hledání skrytých obsahů. Drobná plastika slouží jako animační rozvinutelná plocha, která cloní i zviditelňuje druhý plán v podobě jakési zástěny. Pro tyto scénické instalace lze najít zřídka skutečné měřítko a přesnou prostorovou orientaci, protože malířský záznam samolibě skáče od plošné mlhavosti k fotograficky plastické věrnosti k. Animace se odvíjí skrze zdvojování, zrcadlení, tvarové víření, barevnou inverzi, vše se děje ve jménu fascinace opakování a mnohosti, vše je přísně organizováno. Kromě jakési obecnější obhajoby magrittovské zrady zde nacházíme mnoho konkrétních kunsthistorických a kulturních odkazů, ale podstatnější je samotná atmosféra obrazů. Ta se proměňuje v jemných valérech od nezúčatněnosti, existenconální tísně až k nevídaně dojemné schopnosti soucitu.

Výstava, kterou Jakub Tomáš připravil pro Galerii 35M2, zaujme usilovnou snahou hlubšího porozumění malovaného obrazu jako takového. Jakub nám totiž předkládá celkem čitelnou a po právu přepjatou definici malby – prvotní by měla být práce ne s celkem, ale především s obrazovým fragmentem a to v úzkém vztahu k samotné metodě práce, jež má být odhalena, aby zastírala skutečnou povahu věcí. Přesvědčuje nás, že malíř smí použít stejnou strategii jako umělec iluzionista. Cílem jakuba Tomáše samozřejmě není touha diváka pouze pobavit, ale přinutit jej aby sám hledal pravdu a rozpoznal klam na tom správném místě.

Michal Pěchouček

LIAR PARADOX, 35m2 Gallery, Prague, 2014, (installation view).

Jakub Tomáš / Stafáž přítomnosti
21. 5. – 25. 6. 2014
OFFFORMAT gallery, Brno

Obraz Dobrý den pane Courbete, Signacu, Cézanne! parafrázuje známý obraz autora manifestu realismu. Měšťané, jejichž pozornosti a uznání se Courbet dovolával, jsou v Tomášově podání nahrazeni malíři – pokračovateli. Mění se perspektiva, umělec se zdraví s umělci, kteří teprve přijdou, ani oni to nebudou mít lehké, to zase víme my, z naší perspektivy o sto padesát let dál, a tato je nám současně připomenuta tím, na co bychom při zkoumání figurální kompozice málem zapomněli – totiž, že se díváme na zátiší. Figurální zátiší? Iluzivní malba Jakuba Tomáše nevytváří iluzi skutečného setkání Courbeta se Signacem a Cézannem, ti se stávají informacemi, významy a představami, které lze modelovat v prostoru. Jakub konstruuje mentální prostor jako scénu, pro níž naše těkající i uvážlivá pozornost vystřihuje obrázky.
Scéničnost těchto iluzivně prostorových koláží plynule navazuje na předchozí Jakubovy cykly s náměty inscenovaných zátiší, letních kin, divadelních jevišť či prostoru před školní tabulí. Obraz jako prostor, na němž je cosi předváděno, sám sebe tematizuje a komentuje zobrazeným námětem. V malířských cyklech z let 2010 až 2013 autor ještě umocňuje divácký pohled kruhovými formáty obrazů – rám, vymezení pozorované scény, se přizpůsobuje oblosti lidského zorného pole, teatralizuje do tvaru divadelního kukátka.
Motiv konstrukce, a to zejména konstrukce ze stavebních materiálů odkazující na fenomén kutilství, v posledních letech úspěšně prosákl do všech výtvarných oborů. V tomto trendu se svébytně pohybuje i Jakub, když nasbíraný obrazový materiál prvně jako „malý modelář“ stříhá, podlepuje, prořezává a vsazuje do scény s dalšími předměty, aby z něj vznikl model – předloha pro malovaný obraz. Aranžovaný nebo nahodilý výsek ze světa hromadících se reprodukcí, kartonů a špejlí. Obraz skutečnosti.
Konstrukce scén pracují s literárními, historickými či kunsthistorickými odkazy, tematizují možnosti zachycení pohybu či obecněji času v obraze (iluzi pohybu prostorovým řetězením jedné a téže fotografie, či naopak výrazově volnou stylizací fotografického materiálu původně zaměřeného na analýzu pohybu), a jako jejich spojnice se objevuje fenomén návodu.
Manifestovaný realismus scén, něčeho, na co bychom mohli „opravdu“ narazit, s předměty, které bychom mohli uchopit, paradoxně postupně prohlubuje pocit neskutečnosti, představu hry „jako“ (romantismus lučištníka, sentiment historie, modýlek, divadlo). Obraz přitom i ve všech skladebných prvcích vychází z naprosto konkrétního (fotografie muže, praktický návod, realistické zobrazení, malba celku podle předlohy). Jsme natolik připraveni na malířskou koláž, na volné vršení a křížení obrazů, že nás racionalita skutečnosti, při budování prostoru Tomášových pláten hravou konstrukcí, perspektivou a stíny „figur“ překvapuje a mate.
Do této „hry na skutečnost“ zapadají také papírové obrazy/objekty z cyklu Ohledání místa, v nichž autor klasickou formou obrazu měnícího se pod úhly pohledu diváka v obraz jiný, představuje vždy různé vize místa, kde došlo ke zločinu. Hra na odhalení přitom podsouvá otázku, zda opravdu k odhalení došlo.
Stafáž přítomnosti je kritickým zhodnocením fenoménu skutečnosti malířskými prostředky a současně vtipnou glosou o malířské současnosti.

Petr Kovář