Podstatu nejnovějších prací z torby Jakuba Tomáše vystihuje název kresby Josefa Mánese ,,Sen umělcův“. V médiu malby mísí reálné a iluzivní a zkoumá možnosti jejich dialogu. Na podobném principu funguje i snový záznam. Sny nás svým nejednoznačným obsahem často znejišťují. Podobný pocit mohou vyvolat i malby Jakuba Tomáše.
Práce Jakuba Tomáše /1982/ zaznamenala vetší mediální úspěch v roce 2012, kdy se prezentoval v rámci výstav Start Up pořádaných GHMP a půl roku na to ukončil studium na pražské Akademii výtvarných umění /Ateliér Vladimíra Kokolii a Jiřího Sopka/. Tehdy vytvářel plátna, jejichž tvar byl odvozený z kruhu. Skrze oblé tvary se snažil přiblížit divákovu vnímání. Vizuálním zdrojem se mu stala fotografie a internet. Výsledné obrazy vzdáleně připomínaly pohled kukátkem, kterým divák sleduje často banální scény lidského života.
Malby z poslední doby se hlásí rozdílnou vizualitou. Vrací se k tradičnímu tvaru plátna, které často dosahuje velkoformátových rozměrů. Mění se i jeho formální jazyk. Po době, kdy pracoval s fotografií jako hlavním inspiračním materiálem, jenž převáděl do malby, mu tato metoda přestává stačit. Začíná motivy z fotografií ledabyle vystřihovat. Kolem nich nechává část původního pozadí. Ty následně včleňuje do jiného prostředí a vzniklé kompozice převádí do malby. Zajímá ho moment, kdy se z dvojrozměrné fotografie stává objekt fungující v novém kontextu. Často také jeden a týž motiv /zpravidla figuru/ zmnožuje a skládá v jakýsi rytmizovaný objekt. Zobrazené figury tak ztrácí své původní parametry, což vede ke vzniku nové téměř neidentifikovatelné bytosti.
Jestliže se formální stránka Tomášových prací jeví čitelná, obsahová rovina působí nejednoznačně.
Ve vystavených cyklech lze nalézt prvky odkazující k symbolům revoluce (transparenty), mocenské struktury (vojáci) či odkazy k prototypům krásy. Jedním z hlavních vystavených cyklů, jsou práce inspirované knihou Františka Kožíka: Josef Mánes. Kniha-objekt se stává leitmotivem obrazů. Často funguje jako pozadí, kde rozevřená kniha s ilustrací krajiny vytváří iluzi průhledu skrze okno. Před knihou se většinou odehrává scéna více či méně související s jejím obsahem. Na Tomášově práci je tak vidět zaujetí vztahem iluze/realita jako vztahem klasický/nový.
Petra Lexová, kurátor výstavy
13. 6. — 14. 7. 2013
Jakub Tomáš: Ohledání místa
JAKUB TOMÁŠ – Ohledání místa /12. 6. – 14. 7. 2013/
galerie k.art.on
Vztah místa a děje je pro tvorbu malíře Jakuba Tomáše /1982/ stěžejní. U staršího cyklu prací, zabývajících se kinem jakožto vyprázdněným místem, které přesto odkazuje k příběhům návštěvníků i přímo k filmové naraci, tento vztah cítíme o to víc, čím méně je přítomen v obsahu obrazů. Tato spojitost je jasně zřetelná u figurálních scén, kterými převážně vyplňoval obsahy svých kruhových a z kruhu vycházejících obrazů. Formálně přímočarý přístup svěží malby odkazující k soudobé evropské scéně i velkorysé rozměry obrazů diváka bez skrupulí vtahují přímo doprostřed tohoto spojení.
Omezení požadavkem pracovat na papír či s papírem dovedlo Jakuba Tomáše k radikálnímu zmenšení formátu a zapojení instalace samotného díla do celkového vizuálního působení. Tématicky se však stále přesně strefuje do výše definovaného vztahu místo – děj – divák. Výchozím zdrojem pro tento nový, místo ohledávající cyklus, byly suchopárné slovní popisy konkrétních lokací různých zločinů. Vznikl tedy pozoruhodný rozpor. Jestliže Jakub Tomáš nevyhnutelně subjektivně zabarví absolutně odosobněný popis, je možné, aby se subjektivní výsledek s objektivním zdrojem vůbec vizuálně potkaly? Bylo by jistě velmi zajímavé porovnat Jakubovy práce s fotografiemi konkrétních míst.
Jakub Tomáš, zřejmě „veden papírem“ ale nezůstal u jednoduchého, třeba kresebného přepisu místa. Každé místo činu rozložil do několika vrstev, navíc často pojednaných prostorově. Použité vrstvy ostatně můžeme chápat i čistě malířsky, jako rozložené vrstvy malby. Základní kresba je ovlivněna barevnou nebo prořezanou fólií. Ta někde barevně ovlivňuje náladu, jinde díky překrývajícím se rastrům evokuje pohyb i staré více pohledové náboženské obrázky. Místa činu jsou tak více definována a zároveň ukryta, až divákův úhel pohledu ovlivní, zda se místo činu odhalí či naopak skryje, vyšetřování je tedy napínavé. Prostor galerie k.art.on je s tímto faktem v samozřejmě se jevící symbióze, divák je tak jako tak nucen postupovat úzkou galerií a měnit své pozorovací stanoviště.
Jakub Tomáš určitě už při práci řešil náročnou adjustaci a složitost instalace více papírů a fólií nad sebou. Přivedlo ho to k použití sololitu jako nosné podložky, skobám i skřipcům. Vzhledem k poměru velikosti prací a závěsného systému, není možné si těchto všech jeho složek a pomůcek nevšimnout. Postmoderní přiznání ba naopak zvýraznění všech použitých technických prvků téměř připomíná Centre Pompidou a jeho obnažené vnitřnosti.
/Šárka Koudelová/
galerie k.art.on
Vztah místa a děje je pro tvorbu malíře Jakuba Tomáše /1982/ stěžejní. U staršího cyklu prací, zabývajících se kinem jakožto vyprázdněným místem, které přesto odkazuje k příběhům návštěvníků i přímo k filmové naraci, tento vztah cítíme o to víc, čím méně je přítomen v obsahu obrazů. Tato spojitost je jasně zřetelná u figurálních scén, kterými převážně vyplňoval obsahy svých kruhových a z kruhu vycházejících obrazů. Formálně přímočarý přístup svěží malby odkazující k soudobé evropské scéně i velkorysé rozměry obrazů diváka bez skrupulí vtahují přímo doprostřed tohoto spojení.
Omezení požadavkem pracovat na papír či s papírem dovedlo Jakuba Tomáše k radikálnímu zmenšení formátu a zapojení instalace samotného díla do celkového vizuálního působení. Tématicky se však stále přesně strefuje do výše definovaného vztahu místo – děj – divák. Výchozím zdrojem pro tento nový, místo ohledávající cyklus, byly suchopárné slovní popisy konkrétních lokací různých zločinů. Vznikl tedy pozoruhodný rozpor. Jestliže Jakub Tomáš nevyhnutelně subjektivně zabarví absolutně odosobněný popis, je možné, aby se subjektivní výsledek s objektivním zdrojem vůbec vizuálně potkaly? Bylo by jistě velmi zajímavé porovnat Jakubovy práce s fotografiemi konkrétních míst.
Jakub Tomáš, zřejmě „veden papírem“ ale nezůstal u jednoduchého, třeba kresebného přepisu místa. Každé místo činu rozložil do několika vrstev, navíc často pojednaných prostorově. Použité vrstvy ostatně můžeme chápat i čistě malířsky, jako rozložené vrstvy malby. Základní kresba je ovlivněna barevnou nebo prořezanou fólií. Ta někde barevně ovlivňuje náladu, jinde díky překrývajícím se rastrům evokuje pohyb i staré více pohledové náboženské obrázky. Místa činu jsou tak více definována a zároveň ukryta, až divákův úhel pohledu ovlivní, zda se místo činu odhalí či naopak skryje, vyšetřování je tedy napínavé. Prostor galerie k.art.on je s tímto faktem v samozřejmě se jevící symbióze, divák je tak jako tak nucen postupovat úzkou galerií a měnit své pozorovací stanoviště.
Jakub Tomáš určitě už při práci řešil náročnou adjustaci a složitost instalace více papírů a fólií nad sebou. Přivedlo ho to k použití sololitu jako nosné podložky, skobám i skřipcům. Vzhledem k poměru velikosti prací a závěsného systému, není možné si těchto všech jeho složek a pomůcek nevšimnout. Postmoderní přiznání ba naopak zvýraznění všech použitých technických prvků téměř připomíná Centre Pompidou a jeho obnažené vnitřnosti.
/Šárka Koudelová/
PRINCIP PŘEPLŃOVÁNÍ, Galerie Půda, Jihlava, 21. 9. 2012 - 17. 10. 2012
THE PRINCIPE OF OVERFILING,Galerie Půda, Jihlava, 21. 9. 2012 - 17. 10. 2012
Dobře napsaná beletrie se prostě dobře čte; nestrhává naši pozornost k rafinovaně skládaným větám, neškobrtáme o nevšední výrazy, vnímáme celek, obsah. Teprve jaksi zpětně, po znovunadechnutí, si uvědomíme i originalitu formy. Stejně tak skutečnost na obrazech Jakuba Tomáše si nás získává svou plasticitou ve vyprávění o skutečnosti naší, z níž však postupně vyplouvá promyšlený autorský řád, metaforičnost i vtip.
Obraz je tu autorovi jevištěm. Hrou s divákem, do níž nikoli impulzivně, ale přísně a uvážlivě komponuje prvky; návnady pro oko. Důsledkem Tomášova uvažování o přirozeném zařazení obrazu do naší žité reality, o participaci s pozorností diváka, je také deformace běžného pravoúhlého formátu do podoby kruhu či elipsy, které lépe odpovídají dispozicím oka. Stávají se jeho prodloužením; neelitářským divadelním kukátkem do společného teatra mundi.
Jakub Tomáš (1984) prošel během svého studia na pražské Akademii výtvarných umění ateliéry Vladimíra Kokolii a Jiřího Sopka, u něhož letos absolvoval. V loňském roce vystavila jeho malby Galerie Hlavního města Prahy v rámci projektu Start Up. Jihlavská Galerie Půda tak pokračuje v kvalitním programu prezentování naší mladé umělecké scény napříč uměleckými obory a médii.
Princip přeplňování - v terminologii světa motorů je tímto spojením označován moment vstříknutí pohonné látky. Po přeplnění následuje výbuch. Výbuch, který umožňuje posun, pohyb, přiblížení. Užitím tohoto slovního spojení v názvu výstavy autor otevírá několik úrovní interpretace.
Nejde o koncept, který by chtěl záměrným přeplněním výstavního prostoru kritizovat současnou výtvarnou scénu a umělecký provoz. Jádrem stále zůstává společensky méně angažované, ale o to osobitější malířské uvažování o obraze jako scéně, která je oproti divadelnímu pódiu či televizní obrazovce ochuzena o pohyb, zvuk a dynamičtější proměnlivost světelných efektů. Malíř hledá možnosti jejího rozehrání právě prostřednictvím kumulace prvků vstupujících do vzájemných interakcí (zátiší se schématem "principu přeplňování", rvačka chlapců pod socialisticko-realistickým sousoším, a tak dále).
Jakýmsi leitmotivem vystavených prací je napětí mezi skutečností a hrou na skutečnost, mezi zachycenou momentkou a inscenovanou situací. Nejsme si jisti, zda je zobrazené zátiší opravdu jen objeveným shlukem, nebo aranžovaným sdělením. Z vážnosti až sebestřednosti, kterou klasická předmětná malba mnohdy trpí, Jakub Tomáš své obrazy vyvádí jemným vtipem, odkazy pro druhé čtení ve spojení s vitálním malířským gestem a barevnou citlivostí. Figury v krajině nejsou pouhou stafáží; podobně jako autorova práce se světlem, střídání pozitivu s negativem, nesou významy nebo znejišťují divákovo vnímání zaběhnutých témat.
Název výstavy proto nevnímám jen jako odkaz k formálnímu zaplnění formátu, ale jako metaforický obraz posunu, pohybu, přiblížení - hledáním a vybuchováním v případě autora, vnímáním a vybuchováním v případě diváka. Přestože vše se děje jaksi v skrytu, pod povrchem splývavého pohybu karoserie.
Petr Kovář
Petr Kovář
Start up II JAKUB TOMÁŠ / S = Π . R 2
15. 12. 2011 – 22. 1. 2012
út–ne 10.00–18.00, Dům U Zlatého prstenu, přízemí (vstup zdarma)
kurátorka: Olga Malá, koncepce: Karel Srp
www.startup-ghmp.cz
V obrazech Jakuba Tomáše, studenta posledního ročníku ateliéru malby pražské AVU, dominují motivy figurální, přesto si pro název výstavy v GHMP vypůjčil geometrický vzorec S = π . r 2. Vzorec pro výpočet obsahu kruhu si autor zvolil proto, že se symbolicky vztahuje k formě a obsahu vystavovaných obrazů. Jakub Tomáš kruh vnímá „..jako elementární tvar, z nějž dále vycházím pro další tvary oválné, jež jsou bližší zornému poli lidského zraku, nežli například čtverec nebo obdélník, jejichž ‚přebytečné rohy – pravé úhly se pro mne pomalu stávají nesnesitelnými…“. Formáty Tomášových obrazů vystavených v Domě U Zlatého prstenu vycházejí z kruhu nebo jeho dalších složenin a „mutací“ odvozených kupříkladu z šesti protínajících se kruhů. Autorova cesta k radikálnímu upřednostnění zaoblených formátů vedla přes soubor prací z minulého roku zabývajících se tématem kina a obrazy jako je třeba Scéna z roku 2009 s vnitřním kruhovým vymezením, jež rastrem odkazuje k oválným kubistickým obrazům Braqua a Picassa. Zvolená kruhová dispozice a eliminace „přebytečných rohů“ ve vystaveném souboru S = π . r 2 Tomášovi umožňuje maximální soustředění na stavbu obrazu chápaného jako divadelní scéna.
Na rozdíl od opuštěných scén cyklu obrazů Kina, kde byl hlavním aktérem a nositelem emocí vylidněný objekt, jsou scény obrazů S = π . r 2 zaplněné postavami. Figury jsou součástí jasného kompozičního řádu. Spolu s exteriérovým nebo interiérovým prostředím, jež je obklopuje, reflektují hierarchii několika dějových plánů. Například postavy i hrací figurky kompozice obrazu Za zátiší (2011) jsou propojovány liniemi geometrického schématu trojúhelníku. Tomášovy výjevy zachycující bavící se lidi v baru, na výletě, na pikniku nebo u táboráku (Inverzní večer, 2011) jsou čitelné, avšak jejich význam zůstává nejasný a otevřený divákově imaginaci. Scény na obrazech jsou převážně statické – někdy je narušuje pouze opakující se dynamický motiv dvou zápasících chlapců (Včelín, 2011). V čase a prostoru jsou sice zasazené do přítomnosti, avšak zároveň se nostalgicky obracejí do minulosti, odkazují k barokní teatrálnosti (Nanebevzetí, 2011) nebo ke strnulé monumentalitě sorely (Tíha minulosti, 2011). Melancholické vyznění scén zvýrazňují tzv. „konstrukty“, jednotlivé charakteristické prvky evokující určité prostředí jako je vlajkový stožár (Přátelé zeleného údolí, 2010), zábradlí nebo tenisové křeslo empire (Za plotem je tma, 2011). K vizuálním inspiračním zdrojům Jakuba Tomáše lze přiřadit fotografii a internet (např. východiskem enigmatického motivu zápasícího dua byl portál s cyber šikanou), avšak nejdůležitější pro něj zůstává: „…samotný proces malby, komponování obrazu a hledání barevné harm
onie…“.
-Circlecinama, Letní filmová škola v Uherském Hradišti, galerie Slováckého divadla 22. 7.- 31. 7. 2011
